2.
Zvednout se, jít popaměti, shýbnout se, ptát.
Rozvěsit hádanku, být sražen
k nártům jiných záhad. Vracet se. Obejít stůl,
mnout tvář, lehat si, vstávat.

Teď. Ten pravý okamžik, setrvat, lusknout prsty -
plesknutí... prostydlé nohy: - Taková zima. Tobě
není? -... pak výkřik... zjev... na stěně říhají
cílem... za oknem bílé vytřeštění...

Jedinou možnost nech. Ať ve všem přítomna je.
Ať v každé hodině hodinu rozpoznám.
V hodině hodinu, den ve dni, v místě místo.
Chci den, chci hodinu, chci místo. Budu tam.

Noc pod mrakem, desítky černí po nebi.
Krajinu jímá nečekaný řád,
všechno si patří. Kruh vsi se uzavírá-
pečeť.

Dopis tak prostý, soustředěný,
čitelné písmo, strohý sklon... Ví, rozumí...
Náhle však jiný svor, hlas, jiný přízvuk, tón
skoro dětský:- Zde ne. --

K bělobným květům planých třešní
sune se čtvercovytý stín.
Srdce je oko. Fialoví
v slábnoucích, pozdních paprscích.

Tu náhlý poryv bere slabý jas
a chodba kropenatí sytou hnědí,
k níž okno svádí karmínový pás -
v složité, nečekané odpovědi.

Ochoz: obrysy vyviklané,
odstíny mizí.... ze zčernalé stráně
jde jednoduchý rytmus dutých ran,
jenž krouží dlaně, pod něž chci.

Není strmý, je pozvolný, dlouze a volně stoupá. Z odkrytých
boků svítí hnědobílé jíly. Jít jím - tmavou vláčnou travou
pod černými mastně se lesknoucími stromy-, není chtít být
už tam, zdolat jej, pokořit. Jít jím, znamená slyšet:-

Nevím, kdo jsi, ale tvá krev je menší nežli má.
Nevím, kam jdeš, ale tvůj cíl se nevyrovná mému.
Nevím, jak dlouho už, nevím, jak dlouho ještě,
ale tvá pouť je tisícinou mé. -

Co je tu sít a hladkých zápěstí
rozhrnujících propadané skvrny -
zatnuté ruce proměnily se
v ruce, jež rozdělují.

Pokojné zvuky. V jitřní možnosti
veškeré věci, spatřují se náhle.
Ruka, jež po mně natahuje se,
je ale slabá - nedosáhne.