Potkala jsem opilého starce
Dávno se chvělo jeho milované tělo
na mém
Poznal mě ale šoural se
podél zdi
obklopen mrtvými
kteří jsou zapotřebí
světu

JÍME Z TALÍŘŮ
co po nich zůstaly
nosíme jejich hodinky
šperky a svetry
Bydlíme v jejich domech
A v našich dřívějších
jsme těmi kteří odešli

Mnichov-Augsburg-Elba
1986-92

A ono je to doopravdy
i když si myslíme
že ještě ne

Včera
poprvé vykroužila únava
do běla
konečnou podobu
tvé hlavy

I ony zčernají než odpadnou
mé rty růžové doteky
a smích

z ohně bílé jako popel

A já - zda se mi bude zdát
že jsem je měla
měkké teplé pod prsty
rty

Na stínech tuhne krev
v obvazech
za plotem
nářek zkřehlého psa
už od rána
úzkost a mráz
z přítele který mě obelhal

Kam až musí vyhřeznout bída
aby pohnula našima čistýma
plechovýma očima
když v lavici u svatého Jakuba
tě zatahá za rukáv ruka
a žádá:
“Jí nedávajte nic
Ta tady jenom žebrá”

Odcházíme s listím
včera slunným a jasným

Vítr vzdouvá šerá roucha
a šlehá zaleklá těla

Lítost dusí živé stopy

Za chvíli nám bude zima

ACH LÁSKO
křídlo odletělo
pole polehlo
a cesta odchází

Zimomřivá
zas myslím na mrazy
že křídlo odletělo
pole polehlo
a zas se stmívá