Hustě v bezvětří se chumelí.
Černý sad má z alabastru krov.
Kdyby všecky vločky uspěly,
co by úzkostlivých to bylo slov,
písní kajících a modliteb...

Pod rukama soustředěných tich
země v bělostný se mění chléb,
Zraje na vinici pokornýchkřišťálvý hrozen askeze;
požehnanou němotu svých úst,
jatých na bolestí řetěze,
v perlu úchvatu zří růst.

Telátko v podmraku jeslí.
Stín je vzal okolo šíje,
stíny mu zlato snesly
a lampa odhání je...

Stín se mu dotýká čela,
sláma mu šeptá do uší,
v loktuši
zlaté jako plášť anděla-

co, nikdo netuší.

Dřevo, sklo, šeď koster sirá,
lotrů přelámané hnáty.
Oblaku cár, ve skle díra,
zoufalství květ z luny svátý
zavírá se, otevírá.

Vítr, pláč, dech z vlhkých slují.
Sotva slzy ze skla setru,
hned zas křivé ruce větru
hrabou hrob pod samot tújí,
kostrou zalomcují.

Balvany mračen vítr ohněm omet,
zápraží domů opuštěných svítí,
ve změti vraků, kol a komet
lodičku luny láme vlnobití.

Noc nahou paží odhrnula z čela
zemřelým vlasy, do loží a hloží
rubáše světla rozestřela,
vztaženou prosí o království Boží,

noc žebrá o království Boží.

Lišky mají doupata,
ptáci hnízda, včely úle.
Únavy tvé odplata,
záhadný stín dobré vůle,

nedohledný v západu,
provází jen v putování.
Mlčky vodí v zahradu
s měsícem na smrti strání.

Stmívá se na zemi
bez naděje.
Labuť než oněmí,
nezapěje.

Jde Josef úpěti
do cisterny.
Veden jest k oběti
kozel černý

Šat v krvi zčervená.
Zrada zalká.
Otcův žal. Ozvěna.
Mrak a dálka.

Dni všední, kříže, pátky,
a kde jsou neděle?
Únava, tíseň, zmatky,
kdekterý krok je vratký,
kam prchli andělé?

Měl Kain už v lůně matky
znamení na čele
a osten Abelova vraha?

Zda Kainům nikdo nepomáhá?

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,běží a nekvílí.

Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen