nestahovat se - nechtít vynikat - zbavit se pocitu jakýkoliv nadřazenosti

lidem se začal
nejdřív scvrkávat mozek
až hlava vyschla
tyto bezhlavý
trosky
vyvolaly poslední
zoufalou válku
jejímž cílem
bylo zhranatit
zeměkouli
nezůstal ani
jeden živej
koule svůj tvar
nezměnila..

kolik lidí dokáže hlavou rozrazit strop - aby se vodkryl DALŠÍ prostor ?

CHtěl jsem porcovat skutečnost.
Nejde to! Vylezou z toho skřípavý zvuky !
Chtěl sem porcovat sen a jeho vůně.
Nejde to! Vyslovený obrazy se stanou
nedokonalou bolestnou jizvou !
MĚSTO, který je vlastně LESEM a naopak.
V obou těch PROSTORECH
je možnost samoty a zahlcení.
Taky zblbnutí.
Eště že zůstává plamennej ocas
nedotknutelnýho a nevyslovitelnýho !

Kroutila se mu hlava bolestí.Cejtil srdce toho vodnatelnýho slepence kůže a tvarů. Taky očí. Dlažba sněhobílá. Přicházel z nocí, v nichž prožil celej svůj život. Toto zrození světel, do kterýho vstoupil, se stalo sněhobílou bolestí... řekou, která nevysychá.

Byla to tmavomodrá silueta. Světelný krve zdobily jemnou kůži. Výkřiky hustejch dechů,jako když z jazyka ti roste mrak atomový houby. Byla to nezachytitelná noc s touhou po zeskutečnění. Byla to tmavomodrá silueta. Její oči. Miloval,rodil se i umíral zároveň. Zahrada spících květů. Byla to tmavomodrá silueta. Tuto siluetu nestvořil ani nehalucinoval. Byla to silueta světa.

Tvoje magnetický koupele! Ztrácíš se ve vlnách. Mlčíš svoje rajský místa. Proměny masek ! Každý slovo vyslovený prostupuje až k útrobám srdcí, o který taky někdy zakopnu. Protože nejsem schopen se uzavřít. Vždy zůstane nějakej otvor, kterym do mne vše vniká. Tvoje odpady ! Jen nechávej tyto hromady při cestách. Mnohej, kdo je bude míjet, objeví jejich skrytou vzácnost !

Tvůj život je jako roztrhaná obloha.
Opakoval: „Můj život je jako roztrhaná obloha.“
V něm mraky se střídaj se slunci a noční barvou.
V něm propasti, který nedohlídneš.
Opakoval: ,, V něm mraky se střídaj se slunci a noční
barvou. V něm propasti, který nedohlídneš.“