| Jiří Balcar | Emil Juliš | |
 |
HLE jak se něžně usmívá když se Orfeus ohlédne po Euridice a tak mu dá příležitost aby ji vzal nazpět mezi stíny Jeho úsměv zahlédneme i ve vánici Za každou vločkou lásky je ukryt |
|
 |
NESMÍRNÉ
KROKY kohosi prostupují zavřenými víčky očí Věci se posunují do správné polohy a vyvolávají život za očima Horizonty se prostupují, vícerý vesmír se řítí dovnitř spolu s chtíčností koček Černý květ se stále rozrůstá |
|
 |
TAK JSME
OPĚT NEVKROČILI do žhavého terče do jeho smysluplného středu Pořád se dovoláváme dvojdomého Lucifera pořád jsme kladivem i hřebem |
|
 |
MÁM DOTKNOUT PEVNINY... masívy hor
vystupují... nesčet- nými modrými světly... jejíž cípek se... zatím se ješ- tě... plochy letiště. Je... ještě slunce, modro... v trupu letadla... rozrůstajícího vědomí, cítím... a den? A vrstven jimi, budován... veškeré prostory, kterých... onen van rození... i rozkládán i řícen... vod a vesmíru... I zmaru, ale přece jen... své kolébky země... vznáším se mezi... |
|
 |
KRÁTER
povrchového lomu na uhlí, říkají mu Hrabák. Uprostřed něho stojí plyšové křeslo a v něm sedí muž, který hledí na rudý měsíc. |
|
 |
ZVEDNE ZVONÍCÍ TELEFON a naslouchá.
Zřejmě se jedná o jakési poselství. Muž velmi pomalu klesá na podlahu a zvolna se roztéká. |
|
|
ALE KDEŽE
JSOU zmoudřelí milovníci paní? Jak šťastně nešťastně zestárli a chtě nechtě se smířili ti nesmiřitelní a někteří i prohlédli a nechtějí už přitakat ani nechtějí nic slyšet o tom že je lépe se nenarodit než... Ti zarputilci !
|
|
 |
TICHÉ TRHÁNÍ látky. Kdosi odložil
nějaký předmět na stůl. Tiché klepání, ale nikoli na dveře. Nic v sobě ani nehle- dám. Kdosi už předem odporný bere za kliku. Očekávám do- tyky. |
