hampl

Josef Hampl		Egon Bondy

		Venku prší Laciný doutník netáhne Na mé uši dopadá hluk celého dne Pracoval jsem lze-li tak nazvat psaní básní jak po tom všem se může v duši zjasnit? Jsem utahaný jak stará drožkářská kobyla Z duše cár odraný život ta duše pozbyla

		Jsou dávno doby pryč kdy jsem měl v rukou klíč k radosti Jen bolesti jsou dneska mí hosti 24. 3. 198

		V hloubi mysli občas štěstí vídám štěstí jež ještě převyšuje klid Snad když více bolesti přidám budu ho po smrti mít 20. 5. 1988

		Můj život připadá mi jako vězení a jen nevím zda je to tak či není 19. 8. 1988

		Ještě nejsem stár Z mé generace přežívá nás pár a zůstalo jen pramálo ze všech stran ukopávané žití ať pro ty co dělali pro prachy ať pro ty jimž černé slunce svítí Černé slunce slunce černé zůstalo nám jediné až do naší smrti věrné až s ní všechno zahyne 19. 8. 1988

		Tma celý den a drobně prší jak na nebi tak na duši tma se stále hloub prodírá vlastní tvář to všehomíra začátek listopadu 1988

		Úloha filozofie v dějinách je sporná zdá se být zbytečná svýma sporma a přece stále dál ji hledáme Básně mají asi malý dosah je jim to vidět na rukách a přece jenom jimi doufáme Úděl básníků a filozofů se zdá trapný jejich řeč je plk nejapný a přece ničeho víc nemáme Proč jsou ti lidé zbyteční tak pomíjiví tak věční asi až v ráji poznáme 9. 12. 1988

		Psal jsem básně divukrásné Přečteš je až slunce zhasne až pomine všechno bytí pro sebe je budeš míti Na hřbitově na veselém v hrobě pořád zasněženém Budeš si je čísti sama Uvidíš že sem tě nezklamal Julii konec roku 1988