PROSINEC
Ty ve kterého věřívám
Jen když mi bývá nejbídněji
Odpusť že s rybí si svou polívčičku ohřívám
Neprosím o naději
Prosím o jedno jediné
Abych až můj čas uplyne
A odtud půjdu
Mohl jít beze studu

* * *

Až ve mně nebude Ani stín pýchy Poslechnu Osude Tvůj pokyn tichý

NOE

Dvě do tmy vypuštěná slova,
pár holubiček vzlétlých do dáli …
Buď sbohem, archo Noemova,
brzy se vrátíme, volaly.

Dny dlouhé jsou a na své lodi
bdí Noe, nespí, k nebi vyhlíží.
Vrátí se posli? Osvobodí
ubohé jeho srdce za mříží?

DUBEN
Za kamna vlezem si až březen v pase zhubne A budem tam i pak až vyvedeš nás dubne A vlastně budem tam po všecky měsíce Jen u svých krbů žel si důvěřujíce

Ač sám jsem, přece blízká jsi mi. Rozprávím ústy mlčícími.
Oheň už zhas a popel leží v místě,
kam před chvílí jsem všeptal slovo čisté, čistší než oheň, čistší nežli dým,
čisté svým asketickým mlčením.

* * *

Do vlahé letní noci stoupá dým
Hořím
Stín hrbatí mi ruce k nepoznání
a přece píšu nejhořčejší báseň
Ani dlaň matčina nevyhladí ten dotyk
Zaryl se hluboko a nepopustí
Nejvíc pokořující je její čistota
Bezmocně do tmy civím

ČTYŘVERŠÍ
Třpytivé perly naplakal ti večer do kadeří. Kdo dýchá jejich vůni? Nebo snad je na nich dosud otisk mých rtů znát? V odpověď šumí déšť a v srdci mém se šeří.

DUHA
Duha, pestrá paleta,
na obloze rozkvétá.
Čím blíž jdem k ní, tím je dále,
až najednou dá nám vale.
Její barvy svádějí
duši klamnou nadějí.