Dnes vlastně už jen úděs
jde za pravdou
po falešných stopách hry na schovávanou.
Ustavičná je také hrůza, ó poezie,
ale kdyby nebylo tebe,
zvykl bych si na ni, zničil bych ji tedy
a nežil bych.

Proč asi zazdívají to okno naproti?

Zeď ... Zeď tak duchovní, že může už jen ponižovat
zeď, která pokoušené duši odpírá pohyb
a pohybu stesk po průrvách do zázračna,
ale zeď sama jaksi pokořená záhadou,
pročže tu stojí - a vyvažující tento pocit tím,
že je tak vysoká a že se nedrobí...

Bokatý kopec, prsatá zeď a věž tak skutečná!
To jenom my, náhodní, přechodní,
jako fantómy zde jsme,
ne-li z jiných důvodů, tedy už proto
že si odpovídáme jen čímsi,
co bylo nepřítomnější v otázce.

Bojíme se.

Krásná vápenná stěna, které se zrcadlí v hnojůvce,
má z věčnosti víc než kámen na kryptě.
Neskončeně, nevědomě a přitom teple
žije mezi Bohem a lidmi
a na její jedinou rozchlíplou trhlinu
hledí z božské strany kůň
a z lidské strany natrčená oj.

Krásná a krutá stěna.

Je to jenom kus zdi
živené smutkem a užírané
močením fantómů, kteří
ji pak přelézají... Ano, ale
na kterou stranu, když
se stále dohadují,
kde zde a jinde
je vrozené?...

Kde je člověk sám, když přece je
i lhostejnost, která žárlí,
a když jako by láska bez krutosti
byla osamělá, opuštěná, byla bez člověka?

Mlčení... Ticho... Ale i ty,
ale i ty, letní oblaku nad námi,
jsi ještě také jinde!

V soumračnu stále větším
jdou chvíli krokem svým.
Jak má být počet něčím,
není-li mizením?

Vábící odpověď
je za prostorem denním.
Čím byla světci zeď?
Jen právě neopřením...

To už ses zase, noci, smluvila s přírodou
a zase se mne ptáš?
Nuže ano, miloval jsem život,
a proto jsem tak často zpíval o smrti.
Život bez ní je necititelný,
život s ní je pouze myslitelný,
a tedy nesmyslný...