Alva Hajn

nar. 3.7. 1938 Polní Chrčice - 3.8.1991 Polní Chrčice
Malíř

Hajnova tvorba se již delší čas před přestěhováním do Chrčic nesla ve znamení užívání nevýtvarných materiálů. Její počátky sahají snad již do roku 1982, z něhož (podle datace v katalogu výstavy v České Třebové) pocházejí betony na sololitu. Tato mimořádná ucelená, i když zároveň vnitřně členitá a různorodá tvorba, má snad svůj počátek ještě v předchozích cyklech hlav, postav a “horizontál s dominantou”, které dělal ještě současně s betony a prořezávanými papíry v prvním období své pozdní tvorby. Později opouští motiv krajiny a další tvorba je buď zcele abstraktní nebo redukovaná na oproštěnou vertikalitu postavy či obrys hlavy.

V druhé polovině osmdesátých let také vznikla nádherná instalace v ústřední části půdy, která po smrti rodičů již přestala sloužit svému účelu. V autentické podobě se ji poštěstilo zhlédnout jen lidem z nejbližšího okruhu přátel, kteří do Chrčic jezdili. My ostatní jsme odkázáni na videozáznam s průvodcem Pavlem Ondračkou, zachycující statek již po smrti autora, opuštěný a ztichlý - i ta díla jsou na něm jak-si zamlklá a chmurně očekávající svůj budoucí osud. A vlastně ani o zcela přesnou podobu nejde, neboť to, co se objevilo na výstavách v Praze a Pardubicích, už nikdo na předchozí místo vrátit nemohl. Jsou to zvláštní díla: jako by ani nehovořila svými nazvyklími tvary a materiály, ale spíš energií do nich vloženou. Syrové, chudé a svrchovaně nevýtvarné materiály, které nám asociují staveniště, tu vlastně vystupují ve své původní roli. Manifetují totiž ty své vlastnosti, pro které jsou užívány v praktickém životě. Nemění se jejich podstata - neestetizují se tím způsobem, jakým je transformována hmota v infor melu šedesátých let. Jsou tím, čím byly v momentu svého nalezení, a to jak ve fyzickém, tak v estetickém smyslu. Provaz zůstává provazem, beton betonem. Je důležité, že tyto materiály mají v sobě sílu - přestože v klidové formě - již obsaženu, že jsou to materiály, které umí držet, spojovat a vázat. Neboť právě podstata této síly je tím, co se mění. Tato “transmutace” se děje v momentu umělcova zásahu, kdy se jeho energie dostává do fyzického kontaktu s těmito silami a vlastně se na ně navazuje. Ty už pak nejsou určeny k vazbě zdiva, k zavěšení předměru, k pojení hmoty. Hajn je povýšil na symbol sil obecných, univerzálních, které je člověku - tvůrci vždy dáno překonávat, svádět a využívat, tedy naplňovat smyslem. Finální tvar je tedy výsledkem spolupůsobení skryté energie materiálu a vnějšího zásahu umělce. Tyto protikladné síly jsou analogické těm, jež nacházíme v přírodě. Jsou to síly, jež v symbolickém významu poutají hmotu k zemi, i síly, kterými naopak tělesnost člověka hmotě vzdoruje. Vnější podobaněkdy sice poukazuje k torzu postavy, dvojici postav či horizontu krajiny, jindy je určena obecněji, třeba jako vzepětí od země, vymezení proti rámci obrazu nebo pouhé narušení řádu. Ale vždy je produktem dynamického zásahu, který tento tvar naplňuje energií. Po prvním infarktu v roce 1988 vznikly celé ohromné série tušových kreseb čtvercového formátu. Jejich tématem jsou abstraktní vztahy linie a bílé, pravoúhlé vymezené plochy. Kresba zde zastupuje gestický tvar, energii, formát zase neosobní geometrický řád, na jehož pozadí se tato živelná energie zjevuje. Jestliže třeba v lepenkách, které jsou gestem protrženy, kresba narušuje formát, zde naopak formát často vysekává kresbu, která je přesně vedena a jakoby pokračovala dále. Ale nejrůznějších variací a vzájemných vztahů černé, šedé a bílé je tu mnohem více.

Jestliže první infarkt vzal s sebou část jeho energie, její zdroj zůstal zachován. Definitivní konec znamenal až infarkt druhý. Jeho srdce se zastavilo, energie byla vyčerpána. Když obsáhneme tento život jedním pohledem, zjistíme, jak obrovská část z ní byla vložena do jeho díla a jak málo do věcích ostatních, třeba do hmotného zajištění sebe či své rodiny. Tuto energii navházíme více či méně zašifrovanou v celé jeho tvorbě. Je vepsána do vervních tahů jeho malby, do nekonečných variací jednoho motivu, do hořících nánosů barev. V samotném závěru se zjevuje očištěna na samou podstatu.

Je živě vetknutý v mém srdci, v mé mysli. Když potkávám své známé ve městě Kolíně, často si podvědomě vzpomenu, že může přijít zpoza rohu a oslovit mě svým prostým úsměvem - ač dospělý s chlapeckým úsměvem a pohledem a začneme rozmlouvat o poezii, výtvarném umění o současném dění... V Malé galerii Alva vystavoval v dubnu 1989. Tehdy jsem tu mohl vidět a detailně sledovat, jak z obrovského bohatství své práce vybírá potřebný počet děl, jak rozjímavě sleduje svá výtvarná díla, jak váhá, kterou část tvorby vybrat. Celoživotně se Alva zabýval tvorbou Bohuslava Reynka, sbíral jeho grafickou tvorbu a četl poezii. Po mnoha rozmluvách jsem ho přesvědčil, aby tento soubor vystavil v Malé gaterii v Kolíně v listopadu 1990. Úvodní slovo přednesla “černá dáma” Olga Szymanská. Alva po zahájení dlouho do noci vyprávěl o vztahu k tomuto mistru poezie a grafické meditativní tvorby. Autorem i realizátorem výstavy byl sám Alva a také to bylo znát na instalační hodnotě - červené plody, větvičky šípku a trávy vytvořily neopakovatelnou atmosféru této výstavy. Znalci říkají, že od svých nejranějších prací (asi 18 let) byl již hotovým výtvarným umělcem s vypracovaným kvalitním technickým základem... Celý svůj umělecký vývoj potom rozvíjel do neuvěřitelné dokonalosti sepětí formy a obsahu. Velmi si cenil, vážil svých děl, téměř nikomu je nedával ani nechtěl prodat... Byl jsem několikrát přítomen tomu, jak taktně odradil zájemce od koupě svého díla... Přitom od základů po střechu se jeho dům prohýbal všemi druhy maleb, kreseb, objektů, vše v nepředstavitelném sledu variací na dané téma... Měl velmi dobrý a laskavý vztah k ostatním lidem, venkovským i městským intelektuálům. Domů do Polních Chrčic se však přímo těšil... Tam byl jeho pravý domov. Tam byl zdroj i obnova jeho životních energií... V poslednívh letech žil sám, se svou manželkou se rozešel - byl k ženám zřejmě něžný, neustále vulkanický, ale pod dokonalou kontrolou.Byl si jist svým “tajemstvím umění”, neuvěřitelnou vůlí k uměleckému tvaru, věděl, co chce směrem k uměleckému výrazu a to pak jemně dotvářel...

Mladé přítelkyni, která jej v posledních chvílích života občas provázela, říkal, že v některých momentech mu připomíná jeho matku... Ona byla tím vzájemným vztahem velmi poctěná a byla ráda, že se nachází v poli této umělecké, úžasně prosté a přátelské osobnosti...

Bylo nádherné v mnoha směrech setkávat se s Alvou Hajnem. Vždy zdůrazňoval svobodu a čistotu života, prostor, hudebnost, poezii - krásná prostá zemitost vzešlá z Polabí, odkud odešel do světa a kam se navrátil, aby zde dovršil své dílo...

Miloš Kim Houdek
(S pokorou v srdci psáno v předvánočním čase - prosinec 1992)